Když se měsíc zabarvil do ruda, jakoby si užíval koupel v čerstvé krvi z hvězd, které se před jeho bezbožnou září skryly, jistě to byla právě ta noc, kdy se narodil tento čistokrevný elf. Pravých čistokrevných elfů je málo, ale on mezi ně skutečně patří. Tak čistý, jaký je, ho jeho srdce špiní. Jeho duše tmavne. O jeho původu není příliš známo. Jednou do města přijel, snad na rozkaz Krále, když jeho drahá stonala. Pan Anemis ovšem nedorazil včas, když královna podlehla. Zanedlouho se v jednom z odlehlých domů na kraji lesa začala provozovat ordinace. Zprvu se u něj dveře netrhli, den co den chodili noví pacienti, infekce, zlomeniny, amputace, všechno probíhalo tak jak mělo. Kde se stala chyba ? Proč teď nikdo téměř nezavítá do jeho příbytku ? Tak se posaďte do hlubokého křesla a poslouchejte příběh.Z deníku Almona Tybelora
Dnes jsem již třetím dnem na cestě domů ke své ženě a dětem. Na tržnici ve vedlejší zemi jsem nakoupil spousty užitečných věcí, jež se nám v Safroenu odpírají. Člověk by neřekl, že oni prodávají i knihy! Číst jsem uměl, tak jsem chtěl, aby i mé děti dostali něco do vínku, aby aspoň v životě dostáli slušného společenského postavení, což se popravdě v našem městě ani nedá. Pro ostatní to byla souhra nesmyslných vlnek, obloučků a čar, ale důležité k životu ve vyšších vrstvách. Když na to nemáš peníze, aspoň se tak chovej.
Začíná se stmívat, pomalu nevidím na to, co píšu. Jsem na okraji hlubokého lesa a jít dál by v noci nebyl ten nejbezpečnější nápad. Běsy v něm řádí jedna radost a bůhví, co dalšího bych tam tak asi potkal. V dáli svítí světlo, jen kousek po kraji lesa, kam dojdu za pár minut. Doufám, že narazím na někoho slušného.
Když jsem se dostal k domu, vypadal nově, nemohl tu stát dlouho, ačkoli břečťanem porostlé stěny by napovídali něčemu jinému. Musel být velmi udržovaný. Krásný dům svědčil o dobré duši člověka, to mi vždy říkával děd. Vedle dveří mě zaujala plaketa na dřevěném podkladu, byl to velmi tvrdý kov do kterého bylo vyryto Dr. Anemis. Slyšel jsem o něm už dřív, ale nikdy jsem nedostál situaci, abych se k němu musel dostat. Byl vyhlášený, velmi vážený, měl jsem to štěstí, že jsem narazil na tento dům. Zaťukal jsem tedy na dveře. Čekal jsem celkem dlouho a tak jsem se odhodlával zaťukat znovu. Natahoval jsem ruku, ale v ten moment mi zmizela klepací plocha a poměrně hubený pán mi otevřel dveře, vlasy skoro do bíla s kapkou blonďaté. Kůže vypadala nepřirozeně, zašedlá. To, co mě zaujalo nejvíc, to byli ovšem jeho svítivě žluté oči. Shlíželi na mě, jelikož byl o něco málo vyšší, než já a to jsem se považoval za poměrně rostlého muže. V ruce zrovna leštil jakýsi ostrý dlouhý bodák se zahnutím na konci. Bílým lehce zakrvaveným šátkem jej stále dotahoval do blyštivější podoby. Měl jsem snad sto chutí se zeptat, co za nástroj to svírá jelikož vypadal velmi děsivě, ale nakonec jsem se nesebral. Knedlík v krku.. okamžitě, když jsem pohlédl na ten nástroj. Z přemýšlení a ticha mě vytrhl chladný a až nepříjemně uhlazený hlas. "Přejete si ? Dnes již neordinuji." ptal se a na chvilku se na mě díval jako na vetřelce, pohlédl na onen bodec a leštil ho dál. Na boku se vypínali jeho špičaté uši. Elfí dominanta, možná proto mě tak překvapila jeho výška. Stále jsem však nemohl zděšeně odpoutat i od.. toho. Zjevně zaregistroval můj údiv, když si proti světlu naposledy prohlédl lesk podivného předmětu. "Omlouvám se, nebuďte znepokojen. Jen jsem čistil nástroje." Když schoval hrot za zády, konečně jsem něco pronesl. "Odpusťte prosím pane, že ruším v tuto hodinu. Jmenuji se Almon Tyberol. Začalo se stmívat a já ke svému domovu musím přes les. Směl bych u Vás dnes složit hlavu?" sjel mě pohledem. Jakoby si kontroloval můj stav, možná.. si jen přeměřoval jestli nejsem nějaký neurvalý pobuda, co by mu jen přišel ukrást jeho jistě cenný majetek. Chtěl jsem ho ujistit, ale poté, co věnoval dosti dlouhý pohled mým končetinám, jen pokývl hlavou a gestem mě pozval dovnitř. Chvilku jsem váhal, když jsem viděl dlouhou dřevěnou chodbu, která byla zjevně kmenem celého domu, větvila se na jednotlivé místnosti, kterých tu vypadalo, že bude mnoho. Stěny nebyli nikterak blízko, širší s dřevěným pokládáním. Vydechl jsem a s mírným úklonem hlavy vstoupil lehkými dveřmi dál. Přísahal bych, že první,co mě praštilo přes nos byl ten železitý zápach. Nepříjemný. Tlačil se do nosu a jeho tíhu jsem cítil i na své kůži. Jako by mi celé tělo někdo velmi pevně sevřel, jako vlašský ořech v páce. Byl cítit pouze u prvních dveří hned po pravé ruce. Byli tak na těsno pootevřené, že jsem do nich neviděl, ale mihotavé světlo zpod nich a těsné škvíry mohli napovídat, že se zde něco dělo. Soudě podle onoho odéru jsem předpokládal, že to bude ordinace. Celkem jsem se obával onoho obsahu místnosti, která jistě musela být naprosto pocákaná krví, naplněná vřískotem pacientů, jež jsou trýzněni pod jeho rukou, když v ruce svíral... TOHLE. Otočil jsem se, když v ruce opět třímal onu až podivnou jehlu. Musel jsem se zeptat.. nemohl jsem být bez upřesnění. Co to sakra je? "Omlouvám se za svou troufalost, ale... co to držíte v rukou?" když to ze mě vyšlo, možná bych si přál, abych se nezeptal. Odpověď, kterou mi dal, mi nepřinesla klid, který jsem očekával. Jednoduše se.. nedostavil. "T-tohle ?" hodil na mě až nechápavý pohled, když ostří bodce namířil přímo proti mě. Vypadal, jako by mě měl za primitiva. Za podřadný kus masa, který by si nezasloužil nic jiného, než shnít v kaluži vlastních sraček. "Ah.. tohle." zklidnil se, výraz opět přestal být tak pohrdavý a najednou byl jaksi... empatičtější. Pochopil, že nebudu naprosto světaznalý, ale svou pouhou lidskou zvědavost jsem nemohl udržet na uzdě. "Víte.." Spustil a prohlížel si děsivý předmět jako svou lásku. Díval se na něj až tak zamilovaně, že kdyby mohl, přislíbí mu snad všechen majetek. Natrhal by snad všechny květiny z louky a snad i v noci vešel do lesa. "Tomu se říká leukotom. Provádí se s ním lobotomie. Zákrok nevratný a... ve většině případů... úspěšný." Ve.. většině ? Co ten zbytek? Končí zmrzačenej na věky věků odsouzený na milost nejmocnější Hitelfíny ?! Pousmál se tak děsivě, že jsem v jeden moment myslel, že ten úsměv zničí celý jeho obličej, že se snad rozerve v koutcích a celá čelist upadne, polezou z ní červy a... Ah.... Moc fantazíruješ Almone. Až moc. Je to slušný pán, pohostinný, vzal tě dovnitř, neopovrhuj jeho prací, pokud ti dal chléb. Otřepal jsem se, myslel jsem, že by mi snad ty rychlé pohyby hlavou dopomohli k tomu, aby onu myšlenku dostal z hlavy. Nestalo se tak. Jen plíživě zalezla zpět do mého podvědomí, odkud jsem ji raději nechtěl nijak vytahovat. Nechal jsem ji ležet proto tak, jak dopadla a mnohem raději se pro tentokrát soustředil na zápach, který jsem dosud stejně nedovedl identifikovat. Z přemýšlení mě dostal až dotaz hostitele, jež si přestal tak smyslně prohlížet svou malou milenku. "Přál byste si čaj? Něco k jídlu?" Po jeho galanci mě okamžitě opustily veškeré obavy, choval se totiž jako skutečný gentleman. "Děkuji, ale raději bych šel spát, ať Vás přílišně neobtěžuji a ráno vyrazím brzy." Muž vydechl, snad zklamání jsem v tom mohl slyšet, vypadal ale, že nad tím pak jen mávl rukou a rozhodl se to neřešit. "Dobře tedy, pokračujte vpřed, na konci chodby zabočte doleva a dejte se po schodech nahoru, vejdete do místnosti, kde je vaše lože." Podal mi přesné instrukce a já se rozhodl je věrně následovat, měl jsem všeho tak leda pokrk...hlavně toho... Leuko.. cosi to bylo. Šel jsem tedy chodbou, ranhojič zašel do místnosti, kde byli pootevřené dveře, přesně ty, ze kterých šel onen zápach o něco intenzivněji. Opět jsem z hlavy vytlačil tu odpornou myšlenku zdevastované místnosti, byli momentálně doplněny o šíleného doktora, který kuchá svými nástroji nevinnou oběť. Popravdě jsem skutečně čekal, kdy se ozve nějaký křik. Vyběhl bych okamžitě a zachránil celou situaci, udatně vzal tu ostrou mrdku a probodl s ní toho psychopata! Vlastně... bych asi jen se staženým ocasem vyskočil oknem ven. Než mi ty myšlenky stihly proběhnout hlavou, zahnul jsem doleva a přivítalo mě postranní schodiště, naopak místo výstupu nahoru mě zaujal přístěnek pod schody, zřejmě odhaloval nějakou menší místnost. Víc, než starost, co za dveřmi je, mě znechutil právě ten podivný úder do nosu, jež opět uštědřil ten podivně podbarvující a vtíravý zápach. Nemohl jsem to dál vystát a měl jsem sto chutí nahlédnout za ony dveře, abych se dostal k příčině. Už už bych chytal za kliku, kdybych si nevzpomněl na základy etikety. Vstup pouze tam, kam ti je dovoleno. Odtáhl jsem ruku a udělal jsem dobře, odepřel jsem to své mysli a vydal se po vrzajících schodech nahoru, podlaha se propínala, jakoby tady nahoře nikdo dlouho nebyl a zaprášené polštáře na pohled měkké jako obláčky jen potvrzovali moje přesvědčení. Teď sedím u dubového (aspoň myslím, že je to dub) se zapálenou vysokou svíčkou na měděném podstavci, která je momentálně jediným zdrojem světla v této místnosti. Stěny jsou holé a až na jedno okno tu není zhola nic. Měl bych jít spát, to rozhodně, dnešek byl perný a to nemluvím o těch imbecilech, co mi málem ukradli všechno, co jsem nakoupil na tržnici. Alespoň tady jsem v bezpečí. Snad... Stále mi hlavou vrtá přístěnek pod schody, záhadná vůně, která při výstupu do vyššího patra nápadně zmizela, leuko...lobo.... tamto, jeho chování, místnost s pootevřenými dveřmi. To všechno bych teď rád prozkoumal, ale nebudu otevírat vrátka zvědavosti své paranoidní mysli a nedovolím jí přemoci moje myšlení. Půjdu si lehnout... ruce pomalu necítím a nohy sotva tak. Mám pocit, jako by mi je probodalo tisíce hřebů a každý krok způsobuje mnohem větší bolest, kterou je čím dál tím obtížnější snášet.
Nemohl jsem usnout, jednoduše mou mysl stále sužovala salva představ o tom, co je za všmi těmi dveřmi, co je ta odporná vůně, která se jako plíživé monstrum vydala nahoru po schodech. Jako oblak nadutého smradu se line celým tímhle domem. Byl tak těžký a popravdě každou chvilkou se mi zdál silnějším a dusivějším, předpokládal jsem jeho původ, ale... byl bych rád kdybych se přesvědčil o opaku. Svíce pomalu dohořívala a když plameny rozpouštějí další a další kousek bílého vosku, doufal jsem, že se tak rozpustí i moje představy. Nenapadá mě, co jiného bych mohl jako slušný spořádaný muž dělat, neměl bych opustit tento pokoj. Ale....
Kurva... kurva slyšel jsem zvuky. Zespoda... zespoda se něco ozvalo. Řinčení. Je to tak nepříjemný zvuk, při kterým bych stejně neusnul, nemá smysl se o to ani pokoušet. Znělo to, jako by se někdo vzpíral z okov, jako když jsem procházel místní věznicí, kde byli zavření blázni., vrazi, ti, co se za své počínání nechali chytit. Abych se přiznal... začínám se bát.. Sakra hodně se bojím. Možná bych teď raději vyběhl ven do lesa plného běsů, než abych nemusel poslouchat tyhle zvuky... Sténání. Tlumené sténání jde skrz chabou podlahu a mrzké stěny slyšet až příliš živě. Najednou se to všechno umocnilo. Ať se tam děje cokoli, vůbec se mi to nelíbí. Musím se tam jít podívat. Poslední zbytek svíce nejspíš bude mým jediným kamarádem., který mi bude poskytovat světlo i do duše, jenž se momentálně halí v neprůhledném strachu. Všechno chci zachytit sem, na tyhle stránky, které jsou nejspíš jediným uklidněním, které je mi nejblíž. Vím, že pokud se mi něco stane, všechno to bude tady. TADY! Jdu na to... jakmile bude možnost, napíšu další odstavec.

-Následující den-
Ani nevím, co se vlastně stalo. Jsem rád, že jsem vůbec naživu. Nyní už sedím v bezpečí domova a stále se ve svých myšlenkách snažím dopátrat k závěru toho, co to moje oči vlastně viděli. Kruci.... O tolik bych se ušetřil a tak i jistě svůj budoucí život, kdybych tam nešel. Kdybych nechtěl svou hamižnou hlavu naplnit odpovědí na to, co byl zdroj toho všeho. Zápachu, podivných zvuků. V moment, kdy jsem dopsal poslední řádky a otřel svůj propocený obličej. Studený. Nemohl jsem se nějakým způsobem uklidnit, představoval jsem si hrůzné bestie, které si tu někdo chová v klecích jako nějaké mutantské mazlíčky, kterým hází kosti svých obětí. Moje kolena se třásla víc, než bylo zvykem a nejspíš bylo slyšet i cvakání mých zubů, čemuž se divím, že mi nepřecvakli jazyk. Pod dlouhém odhodlávání a přemlouvání své osoby jsem konečně odlepil zadek od židle a s výdechem jsem se naplno rozhodl. Přijdu na to, co se tu děje. Sebral jsem svícen a pomalu sahal na kulovitou kliku. Zlatá, což značilo o mocnosti majetku vlastníka této budovy. Zlaté kliky si nemohl dovolit snad nikdo, ale vzhledem k tomu, že zde nebylo nouze o zmrzačené bytosti všech ras, nedivil jsem se ani, že tolika vydělával. Byl to snad jediný Safroenský ranhojič a člověk schopný vypořádat se s čímkoli. Musel disponovat i bílou magií, protože nebylo možné, aby byl schopen dostat na nohy i člověka s mozkem téměř na kaši. Nějaké čáry v tom byly. Do hlavy mi stále nešlo, co je to za zvuky, třeba se mu někdo vloupal do domu ! Co když mu krade jeho jistě drahé nástroje ? Nemohl jsem hned přemýšlet, že by tím zdrojem podivných zvuků byl právě doktor Anemis. Kousl jsem se do rtu, nervozitou, řekl bych a s mírným zaváháním jsem otočil koulí na dveřích. Otevíral jsem je jako připosraný, nechtěl jsem, aby zavrzali či vydali jakýkoli podezřelý zvuk, který by vzbudil pozornost a donutil kohokoli, kdo je tam dole přesunout svou pozornost o patro výš a tak dost možná ukončit s předstihem můj marný život. Všechno záleželo na našlapování po prohýbajících se schodech, které vydávali vzravý zvuk, který domněle zněl, jako kdyby někdo přišlápl ocas Sfalixe a ten projevoval svůj značný nesouhlas. Přidržoval jsem se palisádového zábradlí a krok po kroku se díky němu posouval o něco tišeji. Po pár prvních schodech jsem si myslel, že schody přeci jen nezavržou a tak mohu jít o něco rychleji, o opaku mě ale přesvědčil hlasitý křik linoucí se zpod schodiště. Bylo to tlumené, ale přitom tak blízko. V ten moment mi podklouzla noha z šestého schodu a já se po zábradlí svezl asi o dva další stupínky níže. Abych se přiznal, už teď jsem měl před očima obraz sebe, jak se sesunu celý a skončím naražený na stěně oproti všem těm starým prknům vedoucí snad do jediného bezpečného místa. Noha se ale zachytila o tři schody dále, kde se pevně postavila a tak umožnila pevný základ pro mé výchozí pohyby. Ulevilo se mi, popravdě to bylo mnohem lepší, než abych se nalézal rozlámaný pod schody. Zvukem tedy místo těžkých dusavých ran mého pádu bylo jen kapku hlasitější zavrzání a můj sykot, jak se horký vosk ze svíce rozlil po mé ruce, málem jsem i pustil, jenže se mi povedlo bolesti odolat, další zvuky byli nepřípustné. Zastavil se mi dech, krev přestala proudit a pohled strnul stejně jako každý sval v těle. Řev z přístěnku ustal, jakmile se ozvalo prohnutí prkna, které zastávalo funkci schodu. Změnil se pouze na oddechování a zadržované hekání. Ustalo i řinčení řetězu a začal jsem se obávat, že jsem nenávratně prozrazen. Když se ozval trhavý zvuk a jakési křupnutí, tlumené zvuky křiku byli opět nahrazeny zoufalým agonickým křikem. Pot se mi zase nahrnul do čela a kolena se začala podlamovat. Věděl jsem, že pokud z těch schodů neslezu okamžitě, představa o mém rozlámání pod nimi by se stala reálnou. Nejistými vratkými kroky jsem se sunul dolů. V onen moment jsem možná přemýšlel, že kašlu na prozkoumávání tohohle domu a prostě jen vypadnu! Uteču skrz ty zasraný vchodový dveře !! Po dalších schodech jsem sešel bez problému a když mé chodidlo opustilo poslední prkno, věděl jsem, že mám jeden z nejtěžších úseků za sebou. Musel jsem najít pana Anema, abych mu mohl oznámit, co se v jeho domě děje, zamítal jsem v hlavě jakoukoli myšlenku na to, že by on mohl být snad zdrojem. Chvilku jsem stál a poslouchal trýznivý zvuk zespodu a čichal zápach, který začínal být až štiplavý. Žaludek se mi převrátil a málem jsem na sobě měl i svoje šťávy, které by jistě nepodpořili onu situaci o nic víc. Zaposlouchal jsem se. Chtěl jsem se nadechnout, chtěl jsem se pohnout aspoň jen prsty na nohou. Paralýza. Ze strachu a toho všeho okolo mě jsem byl... mimo. Mohl jsem jen slyšet zaskřípaní kovu, prosby... "Prosím... d..dost, ne.. ne, dám vám všechno! Co chcete, jen mě prosím nechte být..... ne .. ne NE!!" Všechno se stupňovalo, dokud se skřípnutí neozvalo znovu, tentokrát v kratším intervalu a ze slov se stávalo mumlání. Nějakou chvilku bylo ticho, utichla i snaha o vyjednávání. Myslel jsem si naivně, že je po všem, že mám... třeba halucinace, ale opak byl pravdou. Trhnutí, jako by snad někdo urval ruku z živého těla, doprovázelo zahýkání, zpřetrhané hlasivky vším tím jekotem už víc neunesly. Dusivý a bublavý podklad tišil všechny protesty. Řinčení řetězu neustávalo, jen se podbarvovalo kašláním. Mohl jsem jen odhadovat, čím se dotyčný dusí, ale v tu chvíli byla moje mysl již dávno na útěku. Racionální přemýšlení padlo vniveč a já byl odkázán na své posrané tělo. Doslova to prozatím nebyla pravda, půlky jsem měl od strachu tak pevně sevřené, že bych mezi nimi dovedl drtit kameny. Ještě chvíli jsem nevnímavě stál a s vytřeštěnýma očima se snažil přijít na to, co bych měl udělat. Vyskočit oknem ? Hledat pomoc ? Nebo přímo pana Anema ? To bylo to.. Musím zjistit kde je. Zeptat se ho, co se v tomhle zpropadeném sídle děje! Proto jsem se rozhodl zamířit do místnosti, která mi byla tajem již od začátku. Pootevřené dveře stále zvali dál, ačkoli nyní nebylo světlo, které by z něj vystupovalo a tak přidávalo na tajemnu. Svíce osvětlovala celou chodbu a tak jsem se rozhodl potichu jít od toho děsivého přístěnku, kolem kterého jsem byl nucen opět projít. Panika, která mě tříštila na kusy, když jsem krok po kroku mizel v chodbě, mě sžírala a jen těžce jsem snášel nářek a dušení, jež mi znělo za zády. Chodbou jsem trošku přidal, věděl jsem, že tady mi nebezpečí nehrozí, nebo jsem si to tedy aspoň myslel. Svíce mi napovídala, že jsem u futer a přes to všechno, jakou vydávala záři, nic neproniklo skrz škvíru. Bál jsem se, skutečně jsem se bál, co za dveřmi objevím a opět se mi vrátila představa na krvavé cákance a židli s řemínky u zápěstí a kotníků s kousky lidské kůže ve škvírkách. "P-pane Aneme...?" zaznělo do ticha, když jsem strčil do dveří, které se s pískáním začali pootevírat. Zvědavě jsem nakukoval dovnitř a jako první vstrčil svícen, aby odhalil skryté taje místnosti trýzně. V hloupějších útrobách domu se stále ozývalo kašlání, jakoby se někdo dusil snad vodou či jinou kapalinou... nedej bože krví. To bylo to poslední, co bych teď potřeboval. Když místnost byla plně osvětlena žárem mého plamínku, a jen mihotajícně se opět zaplavovala do tmy, pochopil jsem, že mé obavy byli... nemístné. Místnost v bílé barvě s hlubokým křeslem, které bylo potažené tou nejkvalitněji zpracovanou kůží. Nad její hladkostí jsem se nemohl pozastavovat. Předpokládal jsem, že se jedná o nějakou pracovnu, ačkoli mě zaujal dřevěný stolek vedle křesla s různými látkami, které jsem upřímně považoval nejprve za ubrus, ale jednalo se o podobnou látku, kterou si doktor Anemis při mém přivítání do tohoto domu hrůzy, leštil své chirurgické nádobíčko. Musel to být ten stejný hadřík.. identické fleky od krve mi nemohli uniknout. "Pane Ane-" Začal jsem, ale nohou jsem zakopl o dřevěný stolek tak rozřinčel veškeré železné a skleněné stříkačky, jakékoli nádobky, které byli na tom pultu... doopravdy jen byli. Momentálně se i se stolečkem váleli po prkenné podlaze. Tříštěné sklo se rozprsklo po zemi a já věděl, že tohle byl můj poslední omyl, který jsem ve svém životě spackal. To nepočítám svou nezvedenou dceru, která někde za pár floků dělá nějaký nepřístojnosti. V ten moment se mi zopakovala chvilka strachu, kterou jsem zažil na schodech, akorát teď byl mnohem intenzivnější. Jistota, že dusivý kašel by mě nijakým způsobem nemohl tentokrát skrýt, se stala přibližující se drásavou myšlenkou na blízkou smrt. Slyšel jsem silný dusot, rychle za sebou kráčející klapavé, ale těžké boty. Kamenné schody byli to, co tomu, co se přibližovalo umožňovalo cestu nahoru.. nejspíš právě z přístěnku, jelikož jsem uslyšel, jak se rozletěli dveře a praštili se o protější stěnu, přísahal bych, že jsem slyšel i zakřupání dřeva ! Jde si pro mě, jde si pro mě! Jde sem !! Co mám kruci dělat ?! Kam se mám ukrýt ?! Kam...KAM ?! Hlavou mi běželo tisíce otázek, ale žádná odpověď, jež by mi pomohla z naprosto bezvýchodné situace. Rozřešení mi neposkytla moje mysl, ale zrak. Narazil jsem totiž na vysokou skříň, nijak nevýraznou, ale v panice jsem vnímal každičký detail. Rychle jsem přeběhl ke skříni a upřímně jsem byl rád, že zde podlaha ještě nebyla prochozená natolik, aby pode mnou vydala jakýkoli podezřelý zvuk. Dvířka se taky otevřela poměrně klidně, skoro žádné skřípání a štěstěna mi přála i obsahem, kde byli jen košile. Bílé košile na kostěných ramínkách viseli jako splihlé duše čekající na vdech života či propustku z pekla. Jediným přínosem do jejich příbytku jsem jim tedy byl jen vyděšený já. Sfoukl jsem svíčku, až mi vosk opět potřísnil ruku, ale na vnímání této bolesti teď nebyl čas. Pomaličku jsem dovřel dvířka a tiše se ukryl uvnitř mezi košilemi. Neuvědomil jsem si, že pach zhaslé svíce ještě přebil železitý odér a je poměrně znatelný. V moment, kdy jsem sundal prsty z dveří a věděl jsem, že jsem prozatímně v relativním bezpečí, vtrhnul do místnosti jistě ten, který se tak bláznivě hnal do místnosti. Měsíční záře se prolévala skrze okno, ale moje oči nebyli ještě stále přivyklé na okolní temno, takže jsem viděl jen zmatený stín, který se přiblížil k převrácenému stolku, poznal jsem tu siluetu a hlavně především jeden předmět, který se mu za opaskem leskl v záři měsíce. Byl to ten zkurvenej leukotom! Kapala z něj krev a to samé z mocných kleští, které svíral ve svých bílých rukavičkách, které se bíle zdáli být jen na pár místech. Byl to on.. oči zasvítili přímo ke skříni a já štěrbinou mohl prohlédnout skrz. Podíval se mi do očí ! Přímo... jakoby čekal, že tam budu. Přiblížil se ke dveřím skříně a kleště vyměnil za svou stříbřitou hračku. Čekal jsem, kdy mě zasáhne přímo do oka a učiní ze mě dalšího člověka v řadě těch, co lobotomii nepřežili. Těsně před dveřmi ale zahnul a odebral se do horního patra, zřejmě šel zkontrolovat, jestli stále ležím v posteli a pokud zjistí, že ne, skončím beztak podobně jako cokoli, co bylo nebo je tam dole v přístěnku. Svíce byla zhaslá, ale oči již zřejmě spolupracovali s nocí. Vyšel jsem ven a otevřel dveře na chodbu, jakmile jsem uslyšel vrzat schody, které vedou do horních prostor. V jediný okamžik jsem se rychle protáhl chodbou až k přístěnku, a konečně bez váhání trhl dveřmi, které odhalovali děsivou podstatu vstupu do sklepení, musel jsem být rychlý.. musel jsem. Jistě už musel být v pokoji nahoře, jistě ten zkurvysyn musel vidět, že nespím sladce ve své posteli připraven jako prase na pitevním stole. Bylo zde chladno a třepotající se světélko olizovalo stěny a do krajů zahánělo odstrašující temno. Seběhl jsem sotva pár kamenných schodů a... n..nemohl jsem. Nemohl jsem nic a to snad ani věřit vlastním očím! Skleničky s objekty... s objekty doslova k poblití. Střeva, žaludek, oči, játra, močové trubice. To, co mě ale zaujalo a zároveň znepokojilo nejvíce, byl ubrousek, na kterém ležela vytržená obě patra zubů... ale ne zoubek po zoubku... vytržené celé. S kraji... S kostí... s dásní... Nehorší na celém tom ďáblově sklepě byla ale postel. Spíše to tedy byla dřevěná deska v podobě stolu, ale... ležel na ní připoutaný muž. Lehkou pásku přes oči, řetězy připnuté na rukou a nohou... to bylo to řinčení... osoba na stole stále kašlala a zalykala se vlastní krví, která proudila z úst, snažil se posadit, ale nemohl, k desce ho tahali kožené pásy a železné držáky, které rozevírali jeho pusu dokořán. Nemohl jsem se na to dívat, ale nemohl jsem ani zvracet... nedovedl jsem si představit, že tady bere... "Ah... náhradní díly nám pláchly. Kdepak jste, pane Almone ? Snad se přeci stále neukrýváte ve skříni mé ordinace?" Slyšel jsem nad sebou. To, že věděl, že jsem tam byl mě něpřekvapilo, stále jsem však jeho mrazivý pohled cítil na zátylku. Nemohl jsem tam toho ubožáka nechat, ale když sebou přestával cukat, bylo mi jasné, že ten už se nepohne nikdy víc. Rychle jsem vyběhl do schodů, ale to už se za mnou probíhali parkety na schodech, ten vrzavý zvuk přicházející smrti a zároveň panika, která schvátila mé tělo, mě nutila vystřelit chodbou směrem k východu, ale to už jsem za sebou slyšel opět ty zvuky, dusot, klapot, šílená chůze, snad jsem cítil i dech na svém krku páchnoucí po krvi. Nemohl jsem se otočit... NEMOHL! Nemohl jsem ani o kapku zpomalit... chytil by mě... praštil se mnou o zem a zůstala by ze mě taková rozebraná sračka... nechci, aby měl někdo někde mou kůži, kus mých střev... Běžel jsem.. běžel a běžel a to už jsem ramenem vyrazil vchodové dveře.. byli lehce dělané a moje myšlenky se pohybovali na úrovni lovené zvěře... Když jsem opustil prostory domu, věděl jsem, že sem už se nikdy nevrátím a nenechám nikoho, aby se tam musel podívat. Ani nevím, jak jsem se dostal domů.. teď jen vím, že tu sedím a nedovolím nikomu, aby kdy musel minout tu plaketku na dřevěném podkladu.